Především musím poděkovat mé skvělé matce, která mě 8.12.1972 porodila asi hodinu po půlnoci. Dále mým rodičům musím poděkovat za to, že jsem byl chtěné a milované dítě. Vím, že to nemusí být vůbec nutná podmínka pro pořízení dítěte. Je to rozhodně lepší stav pro jeho vývoj a já měl ten předpoklad pro krásné dětství. Na které si moc nepamatuji díky mému úrazu, který se mi stal v roce 1998. Byl by to pro mne celkem úspěšný rok nebýt toho úrazu, který se mi stal v Letňanech na zastávce autobusu při cestě snad do Investiční a poštovní Banky kam jsem chodil na brigádu k panu inženýrovi Štěpařovi, který tam pracoval jako referent. Kde mě srazilo auto při cestě na brigádu, kterou jsem dělal při studiu doktorátu.
Dále musím poděkovat mému vedoucímu mé diplomové práce panu prof. Ing. Zbyňku Škvorovi CSc. a jeho kolegovi prof. Ing. Karlu Hoffmannovi CSc., který mi dělal školitele, když ještě Zbyněk nemohl, protože ještě neměl příslušné „vzdělání“, se kterým dnes sedí v místnosti 628 v 6. patře na katedře elektromagnetického pole v Dejvicích (Department of Electromagnetic Field). A na té konferenci jsem byl se Zbyňkem, na 40-té Mikrovlnné konferenci v Boloni. Zbyněk, který je pro mě obrovskou motivací, že život má smysl. I ten můj strašlivě zmařený tou autonehodou zapříčiněnou mojí nepozorností a roztržitostí, protože musím uznat svojí vinu na té havárii, kde jsem vběhl do jízdní dráhy toho auta.
Existuje minimálně ještě jeden důvod proč žít a to je víra v Boha. Jen je mi nepochopitelné, že v naší společnosti převažuje ateismus. Dále musím poděkovat panu Ing.Martinu Hajnému Ph.D., který mě přivedl na myšlenku psát blog a dodnes mi pomáhá vystavovat mé blogy. Díky jemu je můžete číst na serveru Respektu. Za to mu patří dík, před nastoupenou jednotkou. Hi hi hi. Doufám, že se Vám naše blogy líbí, a že jim odpustíte jejich literární poklesky. I když už vím, že ze mne žádný spisovatel nebude. I když bych si to moc přál. Tak moc bych si přál, aby mě tak moji čtenáři nazývali. Je to až s podivem, jak může dnešní rozvinutá technika pomáhat lidem, jako jsem já, plnit si sny.
Určitě by to bylo a doufám, že příjemné překvapení pro mé bývalé češtinářky, že píši blog. Jen na ně nemám e-maily, abych se jim o tom mohl zmínit (pochlebit se). Já tuším, že není čím. Teď se mi chtělo sebekriticky napsat. Jen mě neustále udivuje, že na svém blogu už jsem měl několik desítek návštěvníků. Je to v celku nepochopitelné, že někomu stojí ten čas věnovat přečtení mých zcela neuspořádaných myšlenek vylitých do klávesnice. Doufám, že mi čtenáři odpustí tento příliš expresivní výraz.
Toto je snad poslední blog věnovaný mému vzpomínání na to, jak krásný jsem měl život před úrazem. Byl to krásně bezstarostný život. A až po úrazu jsem si začal uvědomovat, že umřu bez dětí, které bych si moc přál, ale vzhledem k mému úrazu to shledávám téměř nemožným. A že smrt budu očekávat jako vysvobození ze svého nepodařeného života. A že se na ní budu těšit. Jako na vysvobození ze svého nepovedeného života. Je až strašné, že ubírám zdroje, kterých podle mě naše společnost nemá nadbytek. I když se podle mě o tom dá se s úspěchem pochybovat, jak řekl náš prezident Václav Klaus, žijeme v období materiálního nadbytku a já s ním v tomto směru musím souhlasit. I když se mi podle mě nedaří optimálně, i když je to jen můj, čistě můj, subjektivní a momentální pocit.
Podle mé astroložky Pasqualina, prožívám nejlepší období mého života. Já jí v tomto ohledu věřím. Protože mi pomáhá už delší dobu. I když mi k absolutní spokojenosti chybí jen tak málo. Vztah k ženě mého života, který se mi nedaří navázat, i když by bylo spíše s podivem, kdyby se mi Ji podařilo najít. Já to shledávám téměř nemožným, protože neumím mluvit ani chodit. Což ten problém s mojí chůzí se dá technicky vyřešit. To, že nemluvím, by se dalo považovat opravdu za problém. Protože je primárně zapříčiněn mojí leností, kterou objevila už moje máti k její nesmírné lítosti.
