Když např. píše, že smířit se s tím, že nemohl dodělat doktorát na FEL je pro něho nesmírně obtížné, tak jak ho znám, je to skutečně pravda. Dokrorát ze života, který skládá teď je však ještě mnohem a mnohem obtížnější, než doktorát z FEL. Nazval jsem odstavec „naděje“ proto, že Lukáš i díky jeho povaze „paličáka“, který je ochoten se s životem prát, určitě ještě další text napíše. (Myslím, že už má i téma, a že se asi i dal do psaní.) Zdravím upřímně Vás, Lukáše, i ostatní.

Lukáši,
samota trápí i mě, a to jsem zdravá. Neumím si představit jak Vám je, jelikož nejsem ve stejné situaci. Jsem ráda, že píšete 🙂
At se Vám daří!

Co se týče Lukášova úrazu – srazila ho Avie, když přecházel – údajně na přechodu kdesi na okraji Prahy. Nejprve jsem slyšel od kolegů ve škole na ČVUT-FEL verzi, že řidič ujel, pak že neujel a zavolal záchranku. Ať tak či tak, Lukáš byl zřejmě nějaký čas bez kyslíku. Jeho žena mi pak vyprávěla, že v Praze na Bulovce, kam byl převezen na ARO nebyli lékaři naklonění tomu, aby Lukáš úraz přežil. (…) Nechtěli vůbec dovolit kontakt s ním, s tím, že pouze jeden jediný člověk z rodiny ho smí navštívit. Říkala, že po ní coby Lukášově manželce chtěli podepsat souhlas, aby nemusel přežít. S tím, že pokud „to nepodepíše“ bude Lukáš nadosmrti mrzák a invalida. Doslova ji tehdy na Bulovce na ARO řekli: „Tak mi vám ho tedy ještě naposledy ukážeme.“

Lukášová žena to však i přes nátlak lékařů aby „jim ho dala“ nepodepsala.

Problém byl i v tom, že nikdo Lukáše nerozcvičoval. Tak po delší době v komatu nemohl hýbat ani rukama, ani nohama. Když jsem ho poprvé navštívil, to bylo už v LDN v Roztokách nad Labem. Byl ještě stále v bezvědomí a nekomunikoval – cca půl roku po úraze. Mluvil jsem na něho a přinesl jsem mu nějaký obrázek. Ptal jsem se ho, zda ho tam chce nechat a přišlo mi, že mírně přikývl hlavou. Říkal jsem to mladé sestřičce, že si myslím, že Lukáš vnímá, když jsem na něho mluvil. Ona mi řekla, že si to myslí taky, že také má ten pocit, že se jí snaží odpovídat.

Po úraze měl tracheotomii. Zda přitom mohlo dojít k poškození hlasivek nevím, spíše si myslím, že to souviselo s nervovým propojením z mozku. Postupně se začal částečně hýbat. Dodnes však nemluví – resp. není tomu příliš rozumět. („Hi“ či „ahoj“ – řekne pěkně, ale souhlásky splývají.) Komunikuje tak, že částečně hýbe rukou, a může ukazovat písmena či psát ukazovátkem na počítač. Článek výše je sám o sobě zázrakem. Velmi – a mile – mě tím Lukáš překvapil.

Zároveň je to svědectví, že Lukáš žije a přemýšlí. Znal jsem ho před úrazem i po úraze. Mohu potvrdit, že co se povahy týče je stejný. Byl „perfekcionista“ a (snad se neurazí) i „paličák“. To si myslím mu zůstalo dodnes – i když jeho komunikační možnosti jsou dnes mnohem víc omezené, než jsou možnosti drtivé většiny z nás a než byly i jeho možnosti před úrazem.

Kdysi jsem poprosil kamaráda, který je chirurgem, aby se zajel se mnou na Lukáše podívat. Nakonec souhlasili, že Lukáše budou operovat. Částečně mu pomohli tím, že mu rozhývali nohu, dnes už proto může částečně chodit za pomoci jiné osoby a také se umí pohybot tak, že se odstrkuje v křesle. Co vím, tak asi 2x byl také i v Kladrubech.